SPARTAN a FYZICKY NA DNĚ

V karanténě člověk vymyslí leccos kreativního. Já teda určitě! „Co jít na běžecký závod?“ Ptám se velmi blízkýho kamaráda a mladšího „adoptovanýho nevlastního bráchy“ v jedný osobě, když se vracíme domů z krátké procházky v rouškách, a ke kterýmu jsem se v karanténě tak trochu nastěhovala. „Běh je nuda, Marky, pojďme na Spartana.“

A nápad byl na světě! Večer jsme už místo filmu šmejdili na netu a zjistili, že to není zas taková sranda, jak jsme si doposud mysleli. Bylo mi špatně, jen když jsem viděla, jak se lidi válí v bahně, šplhají po laně s rukama od bláta a nesou těžký balvany. Ideální pro výhřez plotýnky, týjo!

Navíc jsme chtěli vytvořit tým, protože to bude asi o stovku levnější. Jak směšný!

Opatrně jsem zkusila přesvědčit ségru a našeho společnýho kamaráda, ale bez úspěchu. Oba si ťukali na čelo, jaký jsme magoři.

Karta se ale obrátila na začátku května a od té doby už nás bylo celkem pět. (Možná za to ale může společný víkend u nás na severu Čech a milion kapek alkoholu v krvi).

A navíc máme název týmu: FYZICKY NA DNĚ. Vymysleli jsme ho po chatu a všichni se divili, že s tím názvem souhlasím!

Pět statečných! Žasnu sama nad sebou, protože jsem tyhle soutěže vždycky nesnášela, doslova jsem jimi opovrhovala a přišly mi totálně k ničemu. Co si tam jako budu dokazovat s milion dalšíma lidma v zádech a navíc za to platit těžký prachy?! Za to, že se zničím?!

Na druhou stranu asi není špatný vyzkoušet si roli sportovního nadšence, se kterým se běžně potkávám v ambulanci.

Na začátku května jsme byli všichni odhodlaný a nadšený. Dokonce jsme vytvořili skupinu, kde si od té doby sdělujeme zážitky. Já začala běhat s klukama a dělat angličáky. Jaký překvapení, že jich neudělám naráz třicet?! Myslela jsem, že umřu! Natož pak ještě běžet. Naopak mě ale mile překvapilo, že zvládám ručkovat po železných tyčích a věším se každý den na trámy v bytě, takže s rukama na tom nejsem zas až tak špatně.

Červen byl pro ve znamení čtrnácti- denního soustředění. Mimo to jsem se teda starala o volejbalovou repre. Běhala jsem každý den bez výjimky, k tomu kolo, zumba, výlety, občas taky ale pivo a pořádná kocovina. Halelujah, ať žije léto!

Jsem schopna běžet v dešti, bahně a dělat angličáky každý den. Do toho studená sprcha každý ráno za poslechu oblíbenýho playlistu a mýho falešnýho zpěvu. Doma si už o mně všichni mysleli, že jsem cílevědomej magor, a že nepochybují o tom, že to zvládnu. Babička se mě navíc o víkendu a chatě u grilování zeptala: “ A co si tím jako, Markétko, chceš dokázat?“

Doma si o mě mysleli, že jsem cílevědomej magor, a že nepochybují o tom, že to zvládnu. Babička se mě navíc o víkendu na chatě u grilování zeptala: “ A co si tím jako, Markétko, chceš dokázat?“

Návrat do pracovního režimu na konci června stál za to. Byla jsem rozhozená, že nedávám běhat tak často, jak bych chtěla. Zvládala jsem to sotva jednou týdně! Stále jsem chodila každý den minimálně deset kiláků, ale taky hodně pila. Nezvládala jsem svoje předsevzetí, že alkoholu se až do Spartana ani nedotknu. Občas jsem si zřídila svý chodidla tak, že jsem brečela bolestí a navíc škrábání v krku, rýma a celková únava…

Prostě je na čase víc odpočívat! Jenže na to není čas, kámoš píše na skupinu, že dal tři sta angličáků. „Tři sta angličáků! No, ty vole!“ „Mladší brácha“, se kterým to ani nehne, se mi jen směje: „Bože, Marky, ty seš fakt soutěživá, to je strašný!“

„Bože, Marky, ty seš fakt soutěživá, to je strašný!“

Začátkem července jsme stihli tak akorát výlet na Ještěd, pár výběhů po práci a vykoupat se v přehradách. Jednou po běhu u nás na severu, a pak na Moravě, když mě v deset večer po standupu a naprosto střízlivou napadlo, že bysme to měli v rámci otužování alespoň jednou zkusit. Byla to vážně jízda koupat se o půlnoci v přehradě!

V práci mě všichni podporovali, ptali se, jak pokračuju, dokonce mě učili mě lézt po laně z prostěradla, až teda na výjimky, kdy se mě sem tam někdo zeptal, jestli jsem to náhodou nepodcenila, když jsem si nevyzkoušela všechny překážky předem, a že nevím, jak se hází oštěpem.

Zároveň se ale dozvídám, že v rámci koronaviru snad ani nebude bahno a vůbec to bude takový divoký s desinfekcema!

Začal srpen. Zvládnu sotva sto angličáků, zašla jsem si na masáž, hodně spím, ale taky pařím. Nervozita ale lehce stoupá. Po lahvi vína se zkoušíme věšet na prolejzačkách. Dám to sotva pětkrát za sebou a připadám si jako totální loaser…

„Mladší brácha“ se mě zeptal, jestli se nemůžeme ještě odhlásit…“ „Tak to ani náhodou! Já chtěla jít jenom běhat, to ty si říkal, že je to nuda, teď už sme v tom namočený všichni!“

Do závodu zbývá čtrnáct dní. A to první srpnový týden byl ve znamení randíček, koncertů, alkoholu, kafíček a všeho možnýho, jen ne řádného plnění naplánované přípravy na Spartan race, mluvím teda za sebe. Ostatní část týmu je na tom ale podobně, ségra s parťačkou a přítelkyní v jedné osobně navíc odjely mimo ČR na dovolenou.

Tak tohle bude ještě zajímavý! Na společném chatu se objevují hlášky jako blížící se pomalá smrt nebo kdo veme piknikovou deku, když tam strávíme celý den. A hlavně, kde budeme v Liberci pařit, když bude neděle večer?!

Do závodu zbývá čtrnáct dní. A to první srpnový týden byl ve znamení randíček, koncertů, alkoholu, kafíček a všeho možnýho, jen ne řádného plnění naplánované přípravy na Spartan race …

si plánuju, kdy půjdu naposledy běhat před Spartanem a jestli se mi to tam vůbec vejde přes kina, svatební party, pivka, kafíčka, pikniky a pracovní webinář…

Týden před Spartanem jsme šli běhat naposled v pondělí ráno, a to po typicky konzumním víkendu v Praze a posvatební party, po který jsem si připadala doslova jako těhotná. Kámoš se vrátil z víkendový akce. Během běhu jsem málem umřela, pálily mě přetížený Achilovky a oba jsme s kamarádem lehce umírali u angličáků. On měl alkoholickej víkend, já přežírací, to chcete!

„Adoptovanej mladší brácha“ si plánoval kolik dá angličáků denně, ségra se vracela z dovolený…

V pondělí taky začal den bez alkoholu, snaha o zdravou stravu, a psychickou pohodu . V práci se mnou všichni soucítí a těší se hlavně na to vyprávění.

V pátek v noci už s kámošem sedíme u našich v kuchyni. Nechce se nám spát a v jednu ráno a hlavně nad skleničkou whiskey rozebíráme vztahy, zlomený srdce, životní úspěchy, sex, rokenrol a vůbec takový těžký filozofický otázky a témata…

Zato v sobotu ráno to u mamky v kuchyni vypadalo jako někde v IT firmě, všichni jsme měli otevřený notebooky a snažili se prostudovat si padesáti-stránkový materiály z mailu. Já to po chvíli vzdala a vybírala si šaty, mladší „brácha“ četl zahraniční média a kamarád, kterej byl z nás asi jedinej zodpovědnej, se po chvíli zeptal: „Vy na to úplně kašlete, že jo?“ Namátkou jsme řešili, jak zmáknout překážky, a že se asi vykoupeme v rybníku, když nefungují sprchy. Celej den se točil kolem Spartana. U toho všeho jsme se ale náramně bavili, až mě ze smíchu bolelo břicho a pořád obdivuju svojí mamku, že nás už dávno s celým Spartanem neposlala do háje!

Pořád obdivuju svojí mamku, že nás už dávno s celým Spartanem neposlala do háje

Ráno, v den závodu, mě bolely celý nohy, pálela žáha, byla jsem vyšťavená jako nikdy a nikam se mi nechtělo. Bylo mi hrozně! (Jo, přehnala jsem to opět v pátek v Praze, když jsem ušla dvacet kiláků, protože tramvaj je pro sraby a navíc ještě z postele jsem volala s kamarádkou, která mě uklidňovala, že vlastně nikam nemusím a ať se na to klidně vybodnu…)

Navíc už teď s jistotou víme, že bude lejt jak z konve. Balím si batoh jako chudej král do boje a cítím, že jsem lehce nervozní. „Hlavně ať máme ty tejpy a nůžky, to je nejdůležitější!“ Volám při nazouvání nejstarších tenisek, co mám.

Na parkovišti jsme už celá skupina v pozoru a pozorujeme dění kolem sebe. Ségra s přítelkyní mají nejvíc nastudovaný překážky. No já jen čumim a u toho se bavím těma extrémama kolem. „Hej, za kolik si to dal loni?“ Slyším vedle sebe a chce se mi brečet. Na druhou stranu kolem mě projde slečna, co si v zrcátku vedle kontroluje čelenku, protože mít to na uších je přece blbý, a doupravuje si make- up a mladší „adoptovanej brácha“ jen se smíchem poznamená: “ Ty jo, ta měla dlouhý nehty, vidělas to? To fakt nechápu.“

Já taky ne, já si pro jistotu radši včera ani neumyla vlasy, takže se tý princezně s make – upem teď asi těžko vyrovnám…

Málem nestíháme start, paříme totiž se ségrou při hudbě na rozvičce, kterou vedu kupodivu já (všichni se mě ptají, proč děláme tohle a tamto a k čemu je to vlastně dobrý) a do toho začíná lejt, a to pořádně! Výběh do kopce mi dává pěkně zabrat, pálí mě ty zatracený achilovky a říkám si, jestli to vůbec doběhnu. Naše partička se rozdělila. Kámoš je někde přede mnou, zbytek za mnou.

Nejoblíbenější překážky jsou pro mě bezkonkurenčně zvedání závaží, nošení těžký koule a hlavně podlézání pod ostnatým drátem. Nenávidím slackline! V tom dešti dám sotva půlku. „Ale dyť jsem to přece trénovala se sjezdařema!“ Vztekám se v duchu. Jasně, jenže za jiných okolností.

Angličákuju už skoro na začátku a to u „pseudo monkey bars“ teda ručkování. Zvládnu sotva dvě roury, ale jak se tak dívám kolem sebe, nedává to skoro nikdo. Trubku, jakou má lešení, málokdo obejme, navíc v dešti. Potkávám se s „mladším adotpovaným bráchou“, kterej se mě celou dobu snažil doběhnout a málem se u toho zabil. A já mrcha na něj stejně nepočkala.

Krizi mám někde ve třetině, kde nedávám tu nejlehčí překážku, protože místo lezeckýho chytu se chytnu za hranu dřeva a to se nesmí! Nikdo mě u toho neviděl, ale jsem poctivá a taky pěkně naštvaná. Na celej svět, na Spartana, ale hlavně sama na sebe. Můj vnitřní ktritik mě za to pěkně túruje, jak jsem to proboha mohla nedat? Taková blbá, zbytečná chyba přece?! A podobných „failů“ tady zažiju ještě hodně…

U těhlech angličáků nadávám jak špaček, v mý hlavě padá plno sprostých slov a říkám si, k čemu to všechno je. Všímám si, že ne každej dělá opravdu třicet angličáků…

Kámoš běží napřed, setkáváme se ale hned u kladiny, kterou přeběhnu jako nic. „Až za tu bílou čáru, “ volá na mě dozorce. „Jasně, v pohodě,“ užívám si svoji minutu slávy. „Já věděl, že mám jít napřed, Marky, “ poznamená kámoš s úsměvem.

Po třiceti angličácích, přenášení težký koule mě čeká lano, který jak se zdá, moc lidí se mnou ve skupině nedává. V mý hlavě to teda ale vypadalo o hodně jednodušší. Potřebuju pauzu a vymyslet jak na to. V půlce mi dojde. Cítím, že nedosáhnu na zvonek, prostě nemám dostatek sil, snažím se zkoncetrovat, zklidnit a dodat si motivaci, že to prostě dám! Dolů se radši nedívám. Tak tady zažívám totální flow, není čas myslet na blbosti! Přijde mi, že tam visím celou věčnost! Při slaňování si odřu třísla, pálí to pak jak čert. Neměla jsem totiž sílu slaňovat pomalu, nejradši bych se pustila už nahoře. Dopadnu na měkkou podložku pod sebou. Kámoš angličákuje a volá ne mě: „Marky, gratuluju, viděl sem tě.“ Jen se zlehka usměju a pokračuju dál, protože vím, že mě stejně za chvíli dožene.

Tak tady zažívám totální flow, není čas myslet na blbosti

Nevím, kde jsem, kolik toho mám před sebou a za sebou, ale snažím se běžet, cítím, že ruce jsou vyšťavený, ale nohy v pohodě. Čeká nás toho ještě hodně…

Já, kámoš a kluk, co jsme ho potkali po cestě dobíháme k šikmý, vysoký stěně. Za Boha nevím, jak ji sakra přelezu. Hlídač ve žlutý pláštěnce na nás volá: “ Klidně jí pomožte, jo.“ Naštěstí není třeba, vyskočím to a přelezu jako nic. Nevím, jak jsem to udělala, ale jsem na sebe patřičně hrdá.

Začínám cítit únavu, při nošení těžkých kyblíků do kopce hyperventiluju jako prase a mám pocit, že se mi seknou průdušky. Dolů z kopce to už beru lehkým poloběhem, přes výmoly a díry, kde i při malé nepozornosti může dojít, podle mě, k distorzi kotníku jako nic.

Ještě pár překážek, snažím se běžet, aspoň teda zlehka. Překážky přeskoč, přelez a přelázaní sítě mi po tom všem přijdou jednoduchý, ale únava udělá svý. Stačí malá nepozornost a úraz je na světě!

Vidím před sebou FINISH a taky pekelně vysokou zeď. S kámošem doběhnem do cíle podobně. Zanedlouho se potkáme i s „mladším adoptovaným bráchou“, co si vyrazil dech po cestě. Malinko znervózníme, když ségra je zatím v nedohlednu… „Ale jsou dvě, “ uklidňuju kluky a hlavně sebe.

Jsme všichni v cíli! Zdravý, odřený, zabahněný, ale celý! Já záčínám po chvíli mrznout a být asi lehce podchlazená. Cpu do sebe co se dá, piju teplej čaj a kontroluju svý zřízený tělo. Zachránila mě stejně až horká sprcha, kde jsou odřeniny teprve pěkně cítit.

Večer si sdělujeme zážitky u vína, vlastně u spousty vína! Je zajímavý, jak to každej vnímal jinak. Já cítím ramena a paže, kámoš stehna, „mladší adoptovanej brácha“ zápěstí a záda, který mu večer ještě tejpuju a mobilizuju. A holky cítí celý tělo! A to zítra bude asi hůř. Ale jsme prostě šampioni! Aspoň já se teď tak cítím!

Zážitek nemusí nemusí být pozitivní nebo negativní, ale hlavně silný, a tohle silný bylo! Mám ty nejlepší parťáky na celý planetě! A jestli máme v plánu další výzvy? Minimálně Spartana příští rok…

Občas je zajímavý vyzkoušet si něco, nad čím člověk ohrnuje nos a není nad to, když se fyzioterapeutka vžije se vším všudy do role svých sportovních svěřenců…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *