Nevím, kolik jsem už za svoji praxi vyslechla zajímavých životních příběhů, v kolika rodinách se o mně mluvilo u večeře ať už v dobrým nebo ve špatným, kolika lidem jsem ovlivnila život nebo jsme společnými silami zvrátili operaci. Stále jsem ale dojatá, když slyším větu: „Děkuju, jsem vděčný, že jsem Vás potkal.“
Jeden z příběhů, který mi utkvěl v paměti, je příběh studentky Evy. Mladá slečna, studující gymnázium, kterou opakovaně trápily bolesti hlavy, řešily jsme skoro všechno, od čelistního kloubu, přes krční páteř, krátce se to zlepšilo, ale zanedlouho došla znova. Začínala jsem být pomalu, ale jistě zoufalá. Žádného fyzioterapeuta přece nepotěší, když je na scestí? Nakonec jsme přišly společnými silami na to, že přetěžuje okohybné svaly, párkrát jsme promačkaly oči a bylo po bolesti!
Žádného fyzioterapeuta přece nepotěší, když je na scestí.“
Nebo paní Eliška, sestřička v nemocnici, která měla zlomený kotník a ohromnou, neposunlivou jizvu k tomu po celém zevním kotníku. Přišla proto, že nemohla ohnout kotník a vadilo jí to při chůzi do schodů a ze schodů. S jizvou jsme pracovaly asi půl roku, než se nám to konečně podařilo, ale usilovná práce se vyplatila! Paní Eliška mi na začátku nevěřila, že tu jizvu dáme do kupy! Ale povedlo se a já od ní dostala kopu zeleného čaje a ohromný hrníček, který používám dodnes.
A co teprve pan Milan, kterého jsem potkala na začátku své praxe v nemocnici. Osmdesátiletý pán, který měl problémy s chůzí, ale dobrého pamatováka. Vyprávěl mi příběhy z války, ale nechtěl se moc hýbat, jenže miloval klasický tanec. Tak jsem se dohodli, že si spolu vždycky zatancujeme základní kroky waltzu, že já ho povedu, a potom se posadíme, odpočineme si a on mi bude vyprávět příběhy z mládí. Od té doby, vždycky když mě viděl, už se usmíval se slovy:
“ Smím prosit?“
Lidské příběhy nás provází na každém kroku a nikdy nevíme, koho ten den potkáme v ordinaci, či co se zajímavého dozvíme. A já jsem ráda, že mohu být součástí lidských příběhů.