Pády držkopády a hlavně úrazy

Každý fyzioterapeut dělal nějaký sport závodně, rekreačně nebo o něm alespoň přemýšlel. Znám opravdu velmi málo fyzioterapeutů, kteří nemají rádi žádný sport! A se sportem jdou většinou ruku v ruce taky úrazy.

Vzledem k tomu, že jsem lezla po stromech, lyžovala a jezdila na kole od útlého mládí, úrazy u mě byly na denním pořádku. Občas se divím, že jsem se dožila tak vysokého věku. Tam nahoře mě prostě mají rádi…

Když nepočítám zlomený nos při atletice. To jsem totiž nosem narazila do lícní kosti spoluhráče, tak první vážnější úraz jsem měla někdy na základce, když jsem si při skoku do dálky natáhla vazy v koleni a kotníku. Byla pořádná zima, a to mě zachránilo, protože jsem měla sádru jen po koleno. Sádra na mém těle poprvé v životě a berle k tomu.

Ale celý tohle mantírium mě stálo spoustu smutku a lítosti, protože jsem nemohla jet na lyžák! Chjo!

Střední školu jsem prošla bez újmy. No, vlastně..

Ve čtvrťáku jsem se učila jezdit na motorce, na fichtlovi. Kamarádi mi ale neřekli jak se brzdí a tak za mnou rozjeli autem. To mě ale vyděsilo a já to poslala přímo na sloup vysokýho napětí, sekla se mi ruka a já začala zrychlovat místo brzdit.

Motorka se převrátila a já se rozbrečela. Ne z toho, že by mi něco bylo, ale z toho, že jsem zničila tu motorku! Od toho dne je z toho parádní historka, jak Markét krotila fichtla.

Na vejšce jsem měla klid, jen pár držkopádů na lyžích, ale pak to přišlo.

Vidím ten den jako dneska. Krásné sobotní dopoledne a já vyražím za svýma pražskýma kamarádama do Jizerek, abych jim to „naše“ severské království ukázala. Jenže…

Sjíždím kopec a vidím přede mnou malou holku na koloběžce, která řve, já brzdím. Bum, prásk, přelítnu řídítka a nepamatuju si zhola nic. Poprvé zažívám pocit, že vidím celý život před očima, poprvé lehký otřes mozku a ja se akorát se zběžně podívám na svoji odřenou ruku a prasklou helmu a dochází mi, co se děje.

Zmateně volám mamce, jestli do nemocnice potřebuju kartičku pojištěnce ( to opravdu chcete, aby vám volalo vaše zmatený dítě) a kamarád mě veze do nemocnice. Díky tomu, že jsem zdravotník a mám v nemocnici známé, jsem nemusela zůstávat na pozorování a mohla odejít domů jenom s límcem.

Ráno jsem se ale vzbudila s modřinama po celým těle a nemohla se zvednout z postele. Byla z toho nemocenská na dalších 14 dní uprostřed léta, ségra mi tejpovala oteklý krk a tehdejší kolegyně „vojtila“. Děkuju oběma, že nemám žádné trvalé následky!

Bolí někdy něco fyzioterapeuta?

Bolí, ale o tom zas někdy příště…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *