Miluju běžky, bez nich si zimu pořádně nedokážu představit, miluju adrenalinovou jízdu na sjezdovkách, kdy mi sfiští vítr kolem uší a já si užívám pořádnej carvingovej oblouk na manžestrový sjezdovce a tůruju samu sebe za každej nepovedenej oblouk. A co teprve sjíždět kopec lesem za odměnu po pár najetých kilácích v Jizerkách. To je prostě dar! To jsou pro mě ty okamžiky, kdy mám pocit, že žiju skutečně, opravdovsky a hlavně naplno.
Markétko, asi seš fakt adoptovaná, po kom můžeš být?“ Řekne mi mamka pokaždý, když u nich v Jizerkách vstávám v šest ráno na běžky abych stihla parádně upravenou stopu. I přesto, že moji rodiče už nejsou aktivní sportovci, jsem jim neskutečně vděčná za to, že mě naučili jezdit na kole, plavat nebo sjezdovat. Běžky jsem jako malej špunt nenáviděla a vstávat na sjezdovky v neděli ráno se mi taky zrovna nechtělo. Ale taťka to se mnou nevzdal, nikdy! Ani když jsem brečela, že mi je zima nebo když jsem nahoře u vleku zapomněla zimní boty a musela druhej den do školy v teniskách.
Díky tomu se nemusím učit plavat v dospělým věku a bát se jezdit z kopce dolů. Je pravda ale, že na těláky ve škole jsem se těšila skoro vždycky, teda kromě plavání, nesnášela jsem totiž chodit ráno do tý zatraceně ledový vody a mít pak mokrý vlasy celej den.
Sport mě provází odjakživa a je tím pádem asi jasný, že mým největším snem bylo dostat se do vrcholovýho sportu, což se mi splnilo. A měla jsem pro všechny sportovce pochopení. Dokonce jsem začala fandit i fotbalu, ale nalejme si čistého vína, pravidla jsou občas pro mě stejně španělská vesnice.
Má to tak každý fyzioterapeut?
Jsem holka z hor a každý fyzioterapeut z mýho blízkýho okolí dělal nějakej sport. Asi na nás platí to přísloví, že vrána k vráně sedá. Aby ne! Když vedeme lidi ke zdravému životnímu stylu, měli bychom se přece hýbat! V zimě začínaly otázky v nemocnici: „Tak kolik si včera dala na běžkách? A malej nebo velkej okruh?“ V létě zase, jestli už jsem byla ráno běhat nebo půjdu odpoledne na kolo. Je ale pravda, že od tý doby jsem se celkem zklidnila. Ale láska ke sportu mi zůstala.
Ale ne každý fyzioterapeut je zarputilý sportovec. Znám fyzioterapeutky, které sport prostě nemusí a je to v pořádku. Ale je jich přesto v mém okolí málo. Některé z nich milují třeba jógu, ale to je podle mě pořád pohyb. Prostě pohyb jako pohyb. Fyzioterapeuta, který leží jenom na gauči bychom asi těžko hledali, i když všechno je možné. Jak byste nám potom věřili, že máte něco dělat, když mi sami bychom si váleli jenom šunky?
Každý jsme jiný, to je pravda. Ale můj názor je, že bez pohybu není život. Pohyb je život a život je pohyb, i kdyby to měly být jenom procházky v lese…