Už od vysoký školy jsem věděla, že chci dělat u sportovců nebo s nima alespoň jezdit na soustředění, sama jsem byla sportovní šílenec a moje energie tehdy neznala mezí! Sen se mi splnil ihned po opuštění vysoké školy, kdy jsem dostala nabídku odjet s biatlonistkama na soustředění do Rakouska, a potom už to jelo samo.
Gabču Soukalovou jsem tehdy vůbec neznala, nebyla ještě tak slavná a o biatlonu jsem měla jen lehké ponětí, protože jsem kdysi chvíli rádoby chodila s biatlonistou. Když jsem po návratu kamarádovi vyprávěla o tom, že jsem potkala Ole Einar Bjørndalena (norského biatlonistu) na vlastní oči a nevěděla kdo to je, málem ho trefilo a nechápal, jak můžu být tak ignorantská…Ale to je zase jiný příběh.
Za svůj život jsem potakala nespočet světově známých sportovců, ale často jsem ani nevěděla, že to jsou takový hvězdy!
Můj den na soustředění
Soustředění a závody jsou dvě odlišné disciplíny. Na soustředění je většinou větší psychická a fyzická pohoda, ale pro fyzioterapeuta to neznamená válení šunků, jak si mnoho mých přátel do té doby myslelo. Nevím, jak to měli/ mají moji kolegové, ale já jsem svůj den prožívala asi takto:
Většinou můj den začínal až po snídani, ale u mých milovaných sjezdařů jsem občas vstávala i v 5.30, abychom vyřešili potíže beder jednoho nejmenovaného sportovce. Po snídani jsme šli na trénink, kde jsem sledovala, jakým způsobem sportovci provádějí pohyb a snažila se odhadnout s čím za mnou večer asi dojdou. Některé dopoledne jsem měla na starosti kompenzace v závislosti na domluvě s trenérem. Jsem vděčná, že jsem na trenéry a trenérky měla vždycky neskutečné štěstí a dokázali jsme se na všem snadno domluvit. Když jsem nebyla potřeba na tréninku, chodila jsem na procházky po okolí, lezla po horách, lyžovala nebo na pokoji vymýšlela zlepšováky pro svoje svěřence.
Po obědě byla většinou pauza, což pro mě znamenalo práci, když bylo třeba. Pokud si někdo něco udělal na tréninku, už jsme to řešili. Ať už to byli veslaři, sjezdaři, biatlonistky nebo fotbalisti…
Následoval odpolední trénink, večeře a po večeři kolotoč, kdy jsme potřebovali stihnout, co se dalo. Někdy skupinové tréninky, jindy individuální cvičení a tak podobně. Takže večer, když ostatním začal konečně oddych, začala teprve moje práce naplno. Fyzioterapeuti a maséři pracují nejvíc večer.
To v praxi znamená, že my jdeme nejpozději spát vstáváme vlastně nejdřív.
Ve volných dnech jsem měla možnost poznávat okolí, což miluju. Pamatuju si třeba, když jsme byli na mistrovství světa v Litvě s veslařema, že za dvě hodiny jsem si oběhla Vilnius. Nebo na mistrovství Evropy, kde jsem byla pro změnu s fotbalistama, jsme si udělali výlet s doktorem na kole k černému moři. V Rakousku mě zase svezl místní pán na traktoru. A to jsou zážitky k nezaplacení!
Vzpomínám ráda na všechny zážitky. Ať už to byl Rotterdam, Rakousko Vilnius nebo Azerbajdžán…