To, že jsem cíťa, že nemám bulet nebo že se mám přece obrnit, jsem poslouchala už od dětství. Rvalo mi srdce, když se někde dělo nějaký bezpráví nebo když někdo v mém blízkém okolí prožíval zdrcující chvíle. Emoce se mi střídaly jak na běžícím pásu a já si říkala, že jsem asi rozbitá a měla bych chodit na terapie, protože takhle přece nemůžu žít „normální život.“ Až kolem třicítky jsem zjistila, že patřím mezi deset procent populace vysoce citlivých lidí neboli HSP (highly sensitive people).
Kdo je vysoce citlivý člověk?
Vysoce citliví lidé mají extrémně reaktivní nervovou soustavu, mají úplně jiné filtry, než většina populace, přijímají ve velké míře jak negativní podněty, tak ty pozitivní, což může vést až k zahlcení smyslovými podněty, intenzivnějšímu vnímání světa, emocionální kocovině, pocitům osamělosti, emočnímu vyhoření nebo častější únavě. Dle některých vědeckých výzkumů mají hypersenzitivní jedinci zvýšenou reakci zrcadlových neuronů, které zodpovídají za soucit.
Výhody zvýšené citlivosti
Chápu, tohle zrovna nejsou vlastnosti, které by byly kladně hodnoceni v dnešním dravém světě ostrých loktů. Také jsem se dlouho smiřovala a tím, že jsem prostě víc unavená, než ostatní, nezvládnu být dlouhodobě v blízkosti hodně negativních lidí nebo že nezvládnu mít každý den plnou ordinaci a potřebuju ke své pohodě prostě být víc sama. Připadala jsem si jako líná a neschopná. Ostatní to přece dávají, tak proč ne já? Jasně, ale nikdy jsem si plně neuvědomila, jaké to s sebou nese výhody.
Čím jsem starší, tím více si uvědomuji výhody mé zvýšené citlivosti. Miluju svoji intuici, svůj barevný vnitřní svět, mám velké srdce a instinktivně pomáhám ostatním, občas až na úkor sebe. Jsem snílek a idealista a neskutečně kreativní člověk. Jsem věrná přítelkyně a kamarádka. Mám vysokou empatii a soucit, což mi neskutečně pomáhá v mé profesi fyzioterapeutky.
Miluju svoji intuici, svůj barevný vnitřní svět, mám velké srdce a instinktivně pomáhám ostatním, občas až na úkor sebe
Jak přežít v našem světě?
Občas mám pocit, že bych potřebovala svůj vlastní Vesmír, protože je pro mě náročný obstát v naší realitě, často jsem jako malá utíkala do svého vlastního světa, kde jsem si připadala v bezpečí, ale tenhle únikový mechanismus nejde aplikovat do nekonečna, takže jsem si načetla pár příruček a knih o tom, jak to zvládají jiní…
- Dlouhé procházky v přírodě ( Taková hodinová procházka je výborná pro každého a vydá za hodinu u psychoterapeuta).
- Slané koupele nebo sprcha (Nechápala jsem, proč si intuitivně pořád meju ruce nebo miluju horkou vanu, ale vana čistí, jak psychicky, tak fyzicky…)
- Pravidelné přestávky ( Protože nasávám emoce ostatních a navíc na lidi ještě sahám, potřebuju mít dobíjecí pauzy prostě víc, než jiní…)
- Meditace a vizualizace ( Ne, tohle není ezo, prostě to chce občas jenom větší vyklidnění a spojení se sebou a svým světem…)
- Zdravá strava a hoodně spánku (Obecně platný princip, ale vnímám na sobě, že v momentě většího stresu, kdy nejsem schopná zvládat sebou nastavený režim se to zvrhne tak, že jsem vyčerpaná a zoufalá a chvíli trvá, než získám svůj balance zpět…)
- Naučit se říkat NE a stanovit si HRANICE (Tak tohle je moje téma, vzhledem k tomu, že bych se pro ostatní rozkrájela, můžu se stát snadným terčem pro manipulátory a lidi, co rádi zneužívají ostatní…)
- Obklopit se lidmi na stejné vlně (Jsem vděčná z celýho srdce, že moji nejbližší přátele jsou dost podobní a jsou pozitivní..)
Být vysoce citlivým jedincem neboli HSP nemusí být vždy jen na škodu, nikdo ostatní nemá tak vybarvený a vysněný svět jako my! Jsem přesvědčena, že jsme tady proto, abychom ostatní učili, jak zacházet s emocemi, podporovali je a soucítili s nimi. Vždyť kde bychom byli, kdyby tady nebyli lidé jako Matka Tereza nebo Mahatma Gandhi?