První den ve škole si pamatuju jako kdyby to bylo včera! Seděli jsme v kruhu, dívali se na sebe a říkali svý jména. Asistentka se nás ptala, co to jako ta rehabilitace je. Já nevěděla, co mám říct. Vždyť jsem šla na fyzioterapii,protože jsem se nedostala na zubařinu…
Žila jsem tenkrát s klukem, který byl o rok starší a navíc studoval medicínu, jenže pak toho nechal a naprogramoval nejmenovaný slevový portál. Takže jsem nějaké povědomí o medicíne sice měla, ale myslela jsem si, že jako fyzioterapie bude o hodně jednodušší! Jasně, to byla ale jenom moje představa!
V prváku jsme všichni drtili anatomii, chodili na pitevnu, řešili fyziologii lidského těla, biofyziku a spoustu dalších věcí, které už si radši nepamatuju. A taky jsme se navzájem vyšetřovali a zkoumali do detailu, co je na nás špatně.
Jooo a taky jsme se dost často svlíkali do spodního prádla, takže pro kluky to musela být škola snů! Jenže mám pocit, že místo obdivování polonahých těl svých spolužaček taky řešili, jestli máme křivou páteř nebo posunutou lopatku. A pak jsme se znali tak do detailu, že jsme si možná spíš říkali: „Ježiš s tebou chodit nebudu, ty máš tu křivou pánev!“
Během prváku jsem se natolik položila do svého studia, že nejhezčí dárek pro mě byl sagitální řez (rozumějte podélný řez lebky), kterou mi věnovala teta doktorka! Taťka mi jí dovezl ještě se spoustu žeber, obratlů a kliční kostí. Jenže to přede mě položil na stůl u oběda. Mamka se ségrou díky tomu právě dojedly a já s nadšením zkoumala všechny zářezy lebky!
Ale zatímco jiní vysokoškoláci chodili pařit, my byli ve škole od rána do večera. Nevím, zda jsem chodila v prváku někam na brigádu, ale o prázdninách jsem byla na měsíční praxi v nemocnici. Zbytek prázdnin jsem chodila poctivě makat, abychom s přítelem mohli vyrazit na ostrov Vis do Chorvatska.
Když jsme se ve škole trochu aklimatizovali, začali jsme chodit do ambulancí a já začala cvičit na míčích ve fitku. Konečně nějaký příjem a pocit, že mi to jako k něčemu bude!
Do fyzioterapie jsem se zamilovala asi ve třeťáku, když jsem získala pocit, že konečně někomu pomůžu nebo něco vyléčím.
A co mě na škole bavilo úplně nejvíc? Neurologie a tělovýchovné lékařství! Bavilo mě přemýšlet nad tím, co se změní v mém těle, když budu sedět na židli, kdežto moje identické dvojče bude lítat kolem motolský nemocnice. Do dneška si pokládám otázky, jakou mám mít tepovku, když chci zhubnout, z čeho bude brát mý tělo energii, když dobíhám na šalinu nebo který hormon řve : „do sádla“ nebo co znamená, že „tuky hoří v ohni cukrů“. Na neurologii mi přišlo zajímavý snad taky úplně všechno!
Co mě stresovalo? Všechny zkoušky, nejenom u profesora Koláře. Jestli jsem se na nějakou těšila, tak to byla farmakologie, a to jenom proto, že jsme to doma diskutovali s přítelem a já byla připravená jako medik. Taky jsem pak dostala áčko.
Někdy bylo vlastně příjemný přijít domů a pokračovat v latině a nemuset vysvětlovat, co tím myslím, to je pravda.
Ale ve výsledku ta škola nebyla zase taková tyranie. Třeba fyziopárty v hospodě u doktora Vojáka pod Motolem stály za to! Vracela jsem se domů pěšky přes půlku Prahy a do teďka mám před očima, jak zvrácím na Náměstí Míru v Praze, skoro v breku. Taková potupa! A můj spolužák z vyššího ročniku vytahuje z pusy cigaretu se slovy: „V klidu, já už zvracel tolikrát…“
Takže jsem to nakonec dostudovala a navíc měla přednes v Karolinu. Nominovali mě spolužáci. Taková pocta! Nikdo kromě ségry o tom nevěděl a neprasklo to ani když jsem zmatkovala u babičky, že potřebuju něco tajnýho vytisknout, protože jsem si materiály zapomněla doma v Jablonci…
Promoci jsem měla na podzim, v listopadu, musela jsem si na to brát v nemocnici jednodenní dovolenou, ale ten den jsem si skutečně užila!
Dostala jsem spoustu kytek a dárků, takže druhý Vánoce!
A za promoci mě taťka pozval do mojí oblíbený kavárny na kafíčko a dortík.