V prváku jsem od svého oblíbeného fyzioterapeuta slyšela tuto památnou větu: „Léčit rodinu se nevyplatí, budou si pamatovat, že si dostala třeba dvojku z neurologie, a tím pádem ti neuvěří, že tomu fakt rozumíš.“ Něco na tom skutečně bude, ale má to i jiná úskalí…
Tak například, když chcete zmobilizovat taťkovi dva bederní obratle, protože jste během vyšetření přišli na to, že jsou zablokované a on má tendenci vás opravovat a říkat vám, co jako máte dělat. To pak vypadá asi takhle: Taťka leží na lehátku, vy se snažíte zmobilizovat ty obratle, ale on vám do toho pořád mluví stylem: „Markét, teď seš úplně mimo, ještě trochu doleva, tam je zdroj tý bolesti.“ A vy si pak pokládáte otázku, kdo z vás teda studoval tu fyzioterapii? Na druhou stranu, když už bylo vážně zle a taťka pochopil, že mu dokážu pomoct, neřekl už ani slovo, poslouchal jako hodinky a na závěr se ještě zeptal: “ Tak kdy budeme cvičit příště?“ A to byla pro mě ta největší odměna!
A vy si pak pokládáte otázku, kdo z vás teda studoval tu fyzioterapii?
I přesto jsem ho nakonec předala do rukou své bývalé kolegyňky a kamarádky v jedné osobě a jsme oba spokojení. Vlastně všichni 3, protože kamarádce přijde můj taťka zábavnej. Od té doby, vždycky když se vidíme, tak jeho věta začíná asi takhle: „Ty, Markét a ta tvoje kamarádka říkala, že bych měl dělat tohle a taky říkala, že…“
Dokonce se od té doby začal i víc hýbat a hlásí mi, že každý den ujde minimálně 10 000 kroků!
S mamkou jsem zažila ještě zábavnější historku, když konečně zjistila, že ty lidi vážně nemasíruju. Bolela ji noha a společnými silami jsme přišly na to, že má zablokovanou kyčel a trigger pointy v m. piriformis. ( Jamka a hlavice nebyla v ideálním postavení a malý stažený bod v hruškovitém svalu, občas je tenhle sval totiž pěkná mrcha). Kyčel jsme zacentrovaly, tedy nastavily hlavici a jamku do maximálního kontaktu, a bylo zas dobře. Mamka z toho byla celá paf a ještě týden o tom všem nadšeně vyprávěla a od té doby už mamka nikdy neřekla, jak Markétka masíruje lidi, ale jak jí dokázala vyléčit nohu!
S mamkou jsem zažila ještě zábavnější historku, když konečně zjistila, že ty lidi vážně nemasíruju.
Ale když chci mamce zmobilizovat žaludek nebo uvolnit hlezno, tak piští a nechápe, jak mi ti lidi mohou děkovat a navíc nosit ještě kytky a víno, když to přece tak zatraceně bolí?!
Moji prarodiče jsou na svoji první vnučku, navíc fyzioterapeutku, obzvláště hrdí. Všichni se mnou sdílejí jejich příhody z nemocnice a chtějí znát na všechno můj názor. Děda s babičkou si se mnou užili svý, hlavně když jsem se u nich učila na státnice a mluvila na ně latinsky, a když jsem neměla svůj den, nemluvila jsem už radši vůbec. Ale už dobře vědí, co znamená céempéčko (cévní mozková příhoda), a že Alzheimer není Němec, co krade věci, ale neurodegenerativní onemocnění mozku.
Babičce jsem navíc vyléčila zmrzlé rameno, jednoduše řečeno jsme zvýšily pohyblivost v rameni a dědovi jsem se pokusila vyléčit záda, která se mi už od začátku nějak nezdála, nakonec se stejně přišlo na to, že to opravdu nejsou záda, ale pásový opar.
Moje poslední návštěva doma byla opravdu vtipná. Kromě ségry, babičky a mamky mi pod rukama prošli dokonce i moji dávní kamarádi nebo pacienti z nemocnice, abych asi nevyšla ze cviku.
Takže léčit svoji vlastní rodinu je někdy vážně zábava, o to víc, když vám radí a říkají, co vlastně máte teda dělat. Možná není nad to, nechat to na někom jiným, aspoň se vyhnete při každé návštěvě větě: „Když už jsi tady, můžeš se na to, prosím, podívat?“