Málokdo mi občas věří, že i já sama si každé ráno cvičím, že nemám ideální držení těla, a dokonce, že skoro pravidelně docházím k fyzioterapeutce. Nebo ji mám alespoň na telefonu…
Ano, je to tak! Líbí se mi příloví Káže vodu, pije víno, které jsem si přetvořila sama pro sebe: „Kážu vodu, piju vodu.“
To znamená starat se o sebe tak, jak radím ostatním, které léčím. Chci po nich, aby cvičili, tak musím cvičit taky. Radím, aby zdravě jedli? Tak se snažím jíst zdravě taky. Mají se víc hýbat? Snažím se chodit co nejvíc pěšky. Prostě jít příkladem!
Za mě není nic horšího, než jít k lékaři, co kouří nebo obezitologovi, který má nadváhu.
Ano, občas je těžké přijmout roli „pacienta“, aby mi nenaskakovaly myšlenky typu: „Hm, já bych ale dělala tohle.“ Nebo otázky: „Proč dělá tohle?“
Upřímně, někdy je mi vážně líto, že nemůžu jít sama k sobě na terapii, alespoň bych sama dokázala posoudit, kde mám ještě rezervy!
Na druhou stranu do role „pacienta“ se dostávám velmi snadno. Prostě si užívám, že na mě někdo odborně sahá a léčí mě. A snažím se být vážně poctivá. Když mi kamarádka fyzio řekne : „Pro dnešek končíme.“ Většinou vyžaduju přídavek. Vůbec nevadí, že moje tělo protestuje, já už se celá klepu a nemůžu.
A taky jsem ráda, když mě moje fyzio pochválí! Že je jako vidět, že poctivě cvičím. To cvičím! Každé ráno! Kdekoli, kdykoli! Většinou všude tahám karimatku, i když spím u kamárádů jen na jednu noc.
Jednou se mě pán na terapii zeptal, jestli bych cvičila i v obchoďáku. Chvíli jsem zaváhala, ale pokud by to byla opravdu akutní bolest, tak co jiného by mi zbylo?!
Problém nastává, když asi tuším, co by to mohlo být, a není nikdo kolem, kdo by mi pomohl.
Anebo, když jsem na návštěvě u rodičů a potřebuju uvolnit bedra. Mamka se nemůže ani podívat na odlepenou kůži, protože jak sama říká, přece mě to musí bolet.
I my fyzioterapeuti jsme lidé a ne stroje a občas taky potřebujeme pořádně potrápit!