Jmenuju se Markéta a jsem fyzioterapeutka, mám soukromou praxi v Brně, ráda píšu a stále si myslím, že mám tu nejlepší práci na světě!
Moje cesta k fyzioterapii
Jako malá jsem lezla po stromech u nás na chalupě, mávala na mamku a taťku z nejvyšší větve a občas je vyděsila , když jsem padala ze skály (dneska se bojím výšek, ale miluju Eiffelovku).
Na základce jsem milovala vybíjenou a všichni mě chtěli do týmu v přehazovaný. Ve třetí třídě jsem na jazykovém soustředění doskočila nejdál z celý třídy. Kluci pak poplivali moji značku a holky mě vyhazovaly metry do vzduchu. Začala jsem dělat atletiku, ale nesnášela jsem závody a zásadně při sprintech přebíhala do jiné dráhy.
Na gymplu jsem šikanovala spolužačky, protože jsem při basketu lítala jak pominutá a chtěla za každou cenu vyhrát! A taky jsem poslouchala dědu s otevřenou pusou, když mi vyprávěl o akupunktuře a bylinkách. Vždycky mě lákala psychologie a bádání nad smyslem našeho bytí, ale taťka mi říkal, že „darmožroutem“ nebudu a ať zkusím zubařinu. Zkusila, nedostala jsem se.
Seznámila jsem se s klukem, co chtěl studovat fyzioterapii. (Nikdy jsme spolu ale nechodili). Neměla jsem ani tušení, co to je sakra za obor. Zkusila jsem to jakože na „jistotku“. Až později jsem se dozvěděla, že se hlásilo možná víc lidí, než na medicínu. Já se dostala, ale on ne. Asi od třeťáku mě fyzioterapie pohltila, ale až teď objevuju její pravé bohatství!
Nebyla jsem premiantka a bála jsem se zkoušek jako čert kříže. Po škole jsem se rozešla s dlouholetým přítelem a vrátila se domů na sever.
Hned po státnicích jsem nastoupila do nemocnice na neurologii a spinální jednotku a taky se vybourala v Jizerkách na kole. Ne! Srazila mě holka na koloběžce. Poprvé jsem zažila otřes mozku, whiplash, měkký límec, a kdybych tenkrát neměla helmu tak teď asi nic nepíšu.
Začala jsem jezdit na soustředění s biatlonistkama. Léčila Gabče S(K)oukalové kotník a dostala od Evičky Puskarčíkové pletenou čelenku. V nemocnici jsem se přihlásila do programu, kdy jsem se starala o zahraniční studenty a začala se kamarádit s Američanem Philem, kterej mě naštval v kině, kdy si opřel nohy s botama o sedačku před námi. No chápete to?!
A pak přišel zlom a jedno z důležitých životních rozhodování. Odešla jsem do liberecké Dukly, což ze začátku nevypadalo vůbec růžově. Začala jsem na polovičním úvazku, a kdybych nebydlela u mamky, tak se neuživím. Jenže jsem byla odvážná a věděla, že TO opravdu chci. Mamka mě podpořila a v nemocnici mi následně nabídli částečný úvazek.
Začala jsem se starat o skokany na lyžích, běžkaře, sdruženáře, jezdila s libereckýma fotbalistama na soustředění a zápasy po Evropě a léčila Bílí tygry . Podívala jsem se na mistrovství do Litvy a do Amstru s juniorskou veslařskou repre, a pak ve chvílích volna pobíhala po městě a hrála si na turistku. A vyhráli to! Holky se staly mistryněmi světa!
Joo, to bylo fajn! A taky jsem zažila soustředění a šprechtila německy se švýcarskýma floorbalistkama, no spíš jsem se o to snažila, páč i přes veškerou snahu a výměnné pobyty v Německu umím úplně kulový.
V Jablonci jsem se zase začala naplno věnovat skupinovýmu cvičení a vedla cvičení na míčích. Když jsem toho po pár letech nechala, protože jsem se stěhovala mimo ČR, tak jsme se loučily v kavárně a já dostala ohromnou kytku, diplom, dřevěnýho Budhu a dopis na rozloučenou, který mám přilepený do teď na stole, bulela jsem jako želva!
A pak nastal další životní zlom a já odjela do Kanady. Do mého vysněného Jasperu a bydlela taky ve Vancouveru. Jo a chvíli žila v Kambodži a Thajsku, kam jsem letěla přes Shanghai z totální zimy. Chodili jsme tam do školy a já navíc s místníma na meditace, kam jsem jezdila sama na skútru vlevo, i když jsem se před tím na tom skútru pořádně vymlela a málem taky zabila!
Našla jsem tam vnitřní klid? Ne!
A teď jsem zpátky v Čechách a objevuju kouzla jižní Moravy a Brna, což je pořád pro mé kamarády a rodinu nepochopitelný, protože jako drsná holka ze severu jsem na běžky jezdila v 6 ráno, o víkendu! Na sjezdovkách jsem stála poprvé ve 2 letech a nechtěla vstávat každý víkend, když mě taťka v 7 ráno tahal na svah. Díky tati, že si to se mnou nevzdal! Od gymplu je to můj oblíbený sport a každou zimu jsem na vejšce mohla machrovat v Rakousku, že umím jako lyžovat! A taky pořádně pařit a účastnit se dekadentní párty, kdy se pařilo na stole, zásadně 1. ledna! To, že vůbec neumím lyžovat jsem zjistila až v září na ledovci, kam jsem odjela s alpskými lyžaři na soustředění.
Co mě na fyzioterapii baví nejvíc? Že můžu ovlivnit spoustu věcí v těle na zakládě dotyku mých rukou.
Od vejšky jsem si přála propojovat západní medicínu s tou východní, čínskou, a taky spolupracovat se sportovci. Splnilo se mi oboje!