Postižení z povolání

Postižení z povolání neboli POPO známe možná všichni. Já teda určitě, jsem dcera učitelky. Moje maminka je úžasná žena, ale někdy mě vytáčí do běla, třeba svou upovídaností nebo když mě už po desáté opravuje, a pořád jí to není dost dobrý!

Já to mám ale podobně…

Málokdy se mi stane, že čekám na zastávce, ve frontě nebo jdu po ulici, aniž by se moje mysl nezatoulala do rozebírání lidí, kteří jsou kolem. „Tenhle má předsunutou hlavu, tahle valgozitu kolen tamten plochý nohy.“ Takhle to někdy opravdu vypadá v mojí hlavě, když čekám výjimečně na autobus, tramvaj nebo v Brně na šalinu.

Často se mi to stávalo hlavně v pražském metru, kde jsou dlouhé schody, a když se šplháte do hvězdných výšin, vidíte často jen nohy a pánev člověka před vámi. Stoupání po eskalátorů na Náměstí Míru, kde jsou ty nejdelší schody, pro mě vždycky bylo a je diagnostickým rájem!

Stoupání po eskalátorů na Náměstí Míru, kde jsou ty nejdelší schody, pro mě vždycky bylo a je diagnostickým rájem!

Pro mé okolí je moje POPO ovšem noční můra. Když máme se ségrou sraz před kavárnou, a mně se výjimečně podaří být tam přesně na čas, zaměřuju se zásadně na její chůzi a z dálky vidím tu vnitřní rotaci v kyčli. Mám u toho prý většinou šíleně zamyšlený výraz. Ségra už to na mě za ty roky pozná, takže mi s přísným výrazem ve tváři řekne: „Marky, nepracuj!“ A je hotovo.

Vánoce jsou kapitola sama pro sebe. Byla doba, kdy jsem měla tendenci všechny v rodině „zachraňovat“ a dávat jim vskutku praktické dárky jako therabandy, míče a různé rehabilitační pomůcky. Dokážete si představit ty překvapené výrazy ve tvářích? Skoro všichni, kromě babičky, která na každý dárek ode mě řekne: „No, to je bezvadný,“ se mě ostatní ptali: „Markétko, na co se toto používá?“ Místo sledování pohádek nebo klidného večeru u vaječňáku se ze štědrovečerního večera stala „one woman show“, kdy já jsem byla ve svém živlu, protože jsem mohla nadšeně popisovat a vysvětlovat. Bohužel, nadšená jsem byl nejvíc jenom já! Naštěstí mě tohle už přešlo a moje rodina opět rozbaluje dárky s radostí!

Kapitolou sama pro sebe je oblíkání. Kluci fyzioterapeuti to možná mají jednodušší, neboť se jejich šatník neliší od běžné populace, ale , jako žena fyzioterapeutka?!

Donedávna jsem ještě bojovala sama se sebou, když jsem si měla obout podpatky a vzít kabelku, protože je to přece nezdravý! A ženám v ordinaci to vždycky rozmlouvám.

Pro lidi z mého okolí jsem musela být vážně nadělení, když jsem i do Národního divadla v Praze, byla schopna přijít sice v sukni, ale s batohem na zádech a ve slušných botaskách. Smutné je, že zas tak moc nepřeháním.

Naštěstí se situace změnila a nyní bojuju už jen s podpatkama…

Takže ano, jsme taky svým způsobem postižení a zažíváme postižení z povolání. Každá mince má dvě strany a naše POPO má i stinné stránky. Jaké? O tom zase příště…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *