Když fyzioterapeuta „něco“ bolí…

Někdy mám pocit, že si všichni myslí, jak jsme v pohodě, máme ideální držení těla a nemusíme cvičit. Jenže ne vždy se tahle věta potká s pravdou. Už na škole, když jsme se trochu sblížili, a ztratili před sebou ostych při neustálem svlékání a okukování, přišlo mnoho z nás na své tělesné vady. Spolužák zjistil, že má poškozenou kyčel, já zase, že mám plochá záda!

Není nad to, když má člověk možnost vcítit se do svých pacientů. Mně se to stalo hned několikrát! Jednou při pádu z kola, potom když jsem měla operaci kolene a musela sama docházet na rehabilitaci a taky při neustálých přetížených předloktí, zablokovaných žebrech nebo nepříjemných tahů na zádech.

Znám i ten pocit, když se ráno vzbudíte a nemůžete otočit hlavu. No opravdu. Co potom dělám? Nejprve si zkusím zacvičit, jak jsem zvyklá, a potom si uvážu tu nejsilnější šálu, co mám doma, a když je vážně zle, tak sahám i po měkkém límci, který jsem z „protekce“dostala v nemocnici.

Blbý je, když je léto, slunce pálí, já jsem zpola oblečená a kolem krku mám uvázanou vlastnoručně upletenou ohromnou šálu. To jsem pro své okolí vážně pro pobavení!

V práci pak zažívám úsměvné okamžiky. Někdo se na mě soucitně podívá a popřeje mi, ať se to brzy spraví, jiný má skoro zděšený výraz ve tváři a možná si dokonce říká: „Tahle fyzioterapeutka mě má léčit?! Bože, chraň mě!“

Tahle fyzioterapeutka mě má léčit?! Bože, chraň mě!

Někdy už je vážně zle a to už taky já potřebuju, aby na mě někdo sáhl a pomohl mi. Když jsem byla po úrazu, nutila jsem svoji vlastní ségru, ať si hraje na fyzioterapeuta a naváděla ji stylem: „Tady, jak mám ten prst nalep ten tejp, neboj se toho.“ Nebo: „S nádechem ustupuj, s výdechem zatlač.“ Ségra na to (maličko zděšeně) : „Ty, Marký a nezlomím ti žebra?“

Takže ano, i my někdy „trpíme“. Ale možná oproti ostatním trpitelům víme lépe jak si pomoct nebo komu říct, i když to jsou naši partneři nebo vlastní členové rodiny!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *